Můj nejlepší přítel byla černá Novofundlanská fenka. Právě s ní jsem travila spoustu času a zaživala ty nejkrasnější chvíle, ikdyž někdy vzrušující a dramatické. Ráda vzpomínám na období, kdy jsme spolu od malička skotáčili na zelené louce. Jak byla veselá a z vysoké trávy se jenom sem tam vynořila poskakující černá kulička. Dali jsme ji jméno FUNDY! Fundynka nám rostla a už také tady byla zima. Nevěřila jsem vlastním očím, kolik radostí jí způsobil sníh. Vyhazovala jsem ji sněhové koule do vzduchu a ona je hravě chytala do tlamy. Takto jsme si hrali i s padanými jabličky, kterých na podzim nikdy nechybělo na zahradě. Moje Fundynka, ale neměla ráda horké léto, které jsem já zase tolik milovala. Měla černou srst a sluníčko ji neprospívalo. A proto léto jsme travily nejčastějí někde v lese nebo u vody, kterou velmi zbožňovala. Je to největší vodomilný pes. Když jsme byly spolu byly jsme snad nejšťastnější bytosti v celém vesmíru. Ležela vedle mě a s vyplaznutým jazykem trpělivě poslouchala moje nařikání, když mi bylo smutno nebo jsem byla naštvaná, ale stavalo se jí někdy zapomenout na mě a to jen tehdy, když uviděla zajíce. Rozběhla se za ním, ale jak mile jsem na ní zavolala provinile se ke mně vrátila. Potíž byla v tom, že i když jsme na sebe neustale myslely ona byla u tety na zahradě a já v panelaku. A tak se staávalo, že když jí strýček chtěl dát trochu svobody, ona si to vysvětlila po svém a běžela za mnou na sídliště. Byla moudrá a náš dům poznala. Problém byl v tom, že než doběhla tak ji často někdo odchytil.
A to se stalo i první den prazdnin v roku 2000. Strýček pracoval na zahradě tak se mu zdalo že Fundy se určitě ráda volně proběhne. Pustil jí a ona se už nemohla dočkat a tak mi běžela naproti. Toho odpoledne jsem se od bratrance dozvěděla, že Fundy se stratila. hned jsem se vydala jí hledat. Prošla jsem sydliště sem tam. MARNĚ!! Z počitače vytiskli jsme z bratrancem výzvu s prozbou o pomoc při jejím hledání! Samozřejmně jsme přidali její fotografii a svou adresu. Rozvěsili jsme ty výzvy v celém Těšíně také ve Svibici, a v Žukově. Kromě toho, každý den brzy ráno po snidani jsme s mamkou vyražely do ulic a všech možných zakoutí našeho okoli. Osobně jsme zastavovaly lidí a ptaly se na našeho miláčka. Tyto prazdniny začinaly opravdu ošklivě. Nejen že jsem byla bez přítele, ale take celý sedmy měsíc pršelo. Takže večer jsme se vracely mokré vyhladlé a každý den s menší nadějí, že se nám podaří našeho pejska najít. Ikdyž jsme o tom nemluvili mysleli jsme už na to nejhorší. Nejhorší byla ta nejistota, že jsem nevěděla zda je Fundy ještě na živu! Všichni viděli jak se trápím. Nechtěli abych prazdniny probrečela, a tak když se počasí umoudřilo a sluničko přijemně hřálo jak se sluší na srpen, bratranci a sestra mne přemluvili abych jela s nima k vodě. Nechtěla jsem se k tomu přiznat ale i tam mi bylo smutno. Stale jsem myslela na svého tuláčka. A opět jsme se večer bližili domů. Cestou jsem měla velký sen, aby nás doma uvitala FUNDY. Nebyla tam Fundy, ale ve dveřích byl listeček s užasnou zprávou. Svitla jiskřička naděje. Na listečku byl vzkaz:Asi vim kde je váš pes, Volejte na toto čislo.......!! Lukáš tam okamžitě zatelefonoval a domluvil se stím pánem . Tuto noc se mi o něco lepe usinalo.
Ráno jsem vyskocila s postele oblekla se umyla a už tady byl zvonek. Otevřela jsem dveře a srdce mi podskočilo až do hrdla. Naproti mě stala ta moje stydlivá černá ostuda. Pak jsem skocila kolem jejiho krku a v nekonečných slzach štěstí sem ji objímalana chodbě!! Všichni byli rádí že se našla i moje sousedky vylezly se podívat na ní!! :)Moje FUNDYNKA byla velmi moudrá, ale bohužel nepoučitelná. Ještě hodně krát jsme ji museli vyzvednout z utulku nebo ze stanice policie!
Ale už tu s náma není byl to važně supr pes! S Ní jsem byla nejšťastnější!!